Taxíky přijížděly jeden za druhým, řidiči vystupovali a vykřikovali: »Do Krásné vesnice!… Chce někdo do centra?… Jednoho k cukrovaru, ale bez zavazadla… Rychle!…«
V jedné takové dlouhatánské frontě, jako byla ta před hlavním nádražím, postávali lidé, kteří se chtěli dostat do různých směrů. Šťastlivci vybíhali z fronty, provinile se usmáli a odjeli. My ostatní jsme čekali na nejasný osud, zda se štěstí usměje také na nás. Zda provinile se usmívající odjedeme i my. Naším směrem. Domů. Můj směr byl Knjaževo; tam jsem se narodil, tam jsem byl doma. Tam jsem měl namířeno.
Ovšem míjel čas, bylo už pozdě odpoledne a taxíky do Knjaževa nikde. Odvážely klienty k centru, do nových sídlišť, dokonce i na letiště a všude, kam je libo, jenom ne do Knjaževa.
Může člověk sebevíc obdivovat městské čtvrti, když však pochopí, že se mu všichni vyhýbají, ať už z jakýchkoliv příčin, začíná mít komplexy. Říká si, že tu zřejmě žije úplně nepatrný počet taxikářů, a začíná se ptát, co se jim vlastně na této čtvrti nelíbí. Anebo ho napadne, že o něj nikdo nemá zájem, prostě je bezvýznamný a oni tu nemají ani pracovní zájmy, ani nijaké duševní pouto, a to nemluvím o intimních zážitcích. V obou případech člověk klesá na duchu.
Po pravdě řečeno, několikrát taxikáři volali, zda jede někdo do Knjaževa. Ozval jsem se, vyběhl z fronty se dvěma svými kufry, které jsem sotva vlekl, ale nebylo to nic platné.
První taxikář na mne letmo pohlédl, upravil mi klopu u saka a odjel. Druhý se zajímal o to, zda mám příbuzné v zahraničí, a když zjistil, že nemám, nasedl do taxíku a také se vypařil. A tak jsem tam stál jako trouba před frontou s kuframa v rukou. Zahanbeně jsem se vrátil zpátky na svoje místo, cítil jsem, jak měním barvu – nikdo mne nechce.
Lidé začali nadávat a ustupovat.
Třetí taxíkář nebyl tak netrpělivý. Zapálil si cigaretu, změřil si mne pohledem, podíval se i na kufry. Chtěl vidět moje zuby, ukázal jsem mu je, v dolní čelisti se něco viklalo, ale po chvilce to přestalo. Potom se zajímal o to, zda jsme v naší rodině projednávali náboženské otázky, a pak se zeptal, jestli jsem byl ve Vietnamu a jestli to bylo v období dešťů. Poslední otázka se týkala mého vzdělání. Odpovídal jsem mu, jak jsem nejlíp uměl. Vyslechl odpovědi, dokouřil mlčky cigaretu, nastoupil do svého taxíku a beze slova odjel.
Cítil jsem se jako prašivý. Lidé za mnou brblali. Netroufal jsem si otočit se a podívat se jim do očí. Už třetí taxikář mne nechtěl vzít. Bylo jasné, že neodpovídám jejich požadavkům. Lidé ve frontě mne obcházeli, prostor kolem mne se zvětšoval a uprostřed prázdného místa jsem stál já se dvěma svými kufry a odporným pocitem housenky, která se ocitla uprostřed vybrané společnosti.
Čas plynul, blížila se půlnoc, fronta se rozešla a jenom já jsem tam stál skrčený vedle svých kufrů.
Snažil jsem se dodat si odvahu a připomínal jsem si různé východní moudrosti, které přesvědčovaly věřící, že i v nejhorším je něco dobrého. Jinými slovy – jednota a boj protikladů. Negace negace. Zenbuddhismus – nejlepší je být nic a znamenat všechno. Prázdnota nejlépe vyplňuje prostor. Člověk může dokázat, aby zmizela kočka, nikoli aby zmizel její úsměv. Češurský kocourek zmizí, ale jeho úsměv zůstane na stromě. Se mnou se stal pravý opak – úsměv zmizel a já jsem zůstal před nádražím.
Tak jsem soustředěně přemýšlel, že jsem ani nezpozoroval, jak jsem zadřimal. Probudilo mne tvrdé zacloumání. Vyskočil jsem. Byl to taxikář, který zastavil vedle mne. Hledal cestující do Gorubljan. Řekl jsem mu, že cestuji do Knjaževa. Byl velice zklamán.
»Co tu podřimuješ jako sova,« spustil, »když chceš jet do Knjaževa!… Samá zatáčka a ještě abych pouštěl taxametr. Nejsi tak trochu…«
Plný neobjasnitelné drzosti jsem mu řekl, že pokud vím, toto tady není výchozí stanoviště do Gorubljan. A mohu si spát jako co chci. Udiveně se na mne podíval.
»Víš ty vůbec, co říkáš!?!« povídá on. »Jaké výchozí stanoviště do Gorubljan? Tam je konečná!…«
Zřejmě se ve mně zmýlil. Zřejmě jsem znovu zklamal jeho naděje. Nebyl jsem hoden důvěry.
»Dobře!« povídám. »Cestuji do Knjaževa, ale v krajním případě vám vyjdu vstříc. Pojedeme do Gorubljan.«
Podíval se na mne, já jsem ochotně otevřel ústa, abych mu ukázal svoje zuby, ale on se o ně nezajímal.
»Jedeme!« řekl zlostně. »Za chvíli se bude rozednívat!…«
»Moment!« usmál jsem se. »Jen co naložím kufry!…«
Škaredě se na mne podíval a podal mi klíče. Otevřel jsem kufr od taxíku, naložil zavazadla a sedl jsem si dopředu vedle něho.
»Už můžete letět!« povídám. »Máme zelenou!…«
Přidal plyn a rozjeli jsme se.
Než jsem se nadál, dorazili jsme do Gorubljan.
Malebná vesnice spala zahalena do tmy. Podíval jsem se na svého spolucestujícího. Byl smutný.
»Nechci vám do ničeho mluvit,« začal jsem, »já jsem jenom cestující, ale tak se mi zdá, že vás něco trápí.«
Podíval se na mne a několikrát zaklel.
»Pokud máte nějaký problém, nestyďte se, řekněte mi to.«
Problém byl v tom, že mu neměl kdo porýt zahradu. Jeho žena kategoricky odmítla, dospělé dítě se rekreovalo na Zlatých píscích a on se domluvil, že půjde zítra s přátelí na ryby.
»Proč si děláte starosti kvůli takovým maličkostem?« uklidňoval jsem ho. »Já vám ji s radostí poryji. Vždyť přece cestujeme v jednom taxíku, nebo ne?«
Asi to tak bylo, ale jsou všelijací lidé, a tak si nemohl být už dopředu jistý. Protože nastala doba, kdy jeden o druhém nic nevíme.
»Máte pravdu!« souhlasil jsem. »Doba je zlá. Měli jsme i lepší. Neznáte mne, proto tak mluvíte!…«
Na to nic neřekl, chvíli jsme mlčeli, přejeli jsme půl vesnice, potom zahnul a zastavil před velkým třípatrovým domem.
Odemkl garáž, vjel taxíkem dovnitř a povzdechl si.
»Ještě vás něco trápí!« prohodil jsem. »Stále ještě jsem váš klient, musíte ke mně mít víc důvěry!…«
Řekl mi, že je nutné tuto noc vypálit rakiji. Za hodinu prý bude na řadě. Kotel byl kilometr odsud, na konci vesnice u řeky. Švestky, demižón i dřeva už tam prý odvezl, prostě je třeba jenom ji vypálit. Stát celou noc, dívat se do trubiček a udržovat oheň. A také ji čerstvé vypálenou ochutnávat.
»Proč o tom vůbec mluvíme?« odpověděl jsem. »Samozřejmě že ji vypálím. A ráno poryji zahradu.«
Jaký problém?
Parkety v domě prý taky potřebovaly vyleštit, tašky vyměnit a bylo třeba zavést dědečka do lázně. Do minerálních pramenů v Pančarevu. A pokud zbude čas – naučit dítě číst.
»Může dědeček chodit?« zeptal jsem se. »Nebo se musí nosit na zádech?«
Prý může chodit. Tak jaký problém? Poradíme si se stařečkem. Kde máte drátěnku na parkety? Drát prý byl pro dědečka, je třeba ho vydrhnout, a je v garáži nad nářadím v krabici od oleje. A parkety se budou leštit leštičkou a ta je ve druhém patře v komoře.
»Všechno jde jako po másle!« řekl jsem mu.
»Na střechu je ovšem třeba i kus umělé hmoty. Vyměním i to, nejen tašky, protože co nevidět by zase zatékalo.
V kůlně byly dva nebo tři kousky PVC. Ale prý není žebřík.
»To je to nejmenší!« uklidnil jsem ho. »Ten uděláme za čtvrt hodinky. Máte pilku, nebo budeme řezat nožíkem?«
Měl pilku.
»Tak v čem to potom vězí? Čistili jste v poslední době komín?« Nečistil ho prý od té doby, co postavili dům.
»Jestli dovolíte,« nabídl jsem se, »já ho vyčistím. Někdy nadělá velké nepříjemnosti. Tak či tak budu na střeše.«
Nemám nic proti tomu, říkal taxikář, když tak naléhám, jenom abych prý nepolámal tašky.
»Nu tak pojďme!« povídám. »Jsme přece inteligentní lidé!…« Ještě jsme se domluvili, že sklidím 20 arů řepy jeho bratru, a potom jsme se rozešli.
On si Šel lehnout, protože ráno půjde na ryby. Já jsem šel pálit rakiji.
Někdy, možná v nějakém dalším Životě, se dostanu do Knjaževa.
Přeložila Eva Fucimanová